V jednom z článků Pravé 5 (novin ODS Prahy 5) píše Jakub Chromý, kandidát do zastupitelstva Prahy 5, o stereotypech, které my lidé často, ale bezdůvodně máme vžité. Ve svém článku se zamýšlí nad rozdělením voličů podle jejich typu zaměstnání. Dle názorů mnoha lidí rozhoduje o volbě politické strany to, zda jsme zaměstnancem státu či podnikatelem. Státní zaměstnanec prý vždy volí stranu levicovou a podnikatel, a to třeba i drobný živnostník, volí jedině stranu pravicovou. I já mohu potvrdit, že tyto názory občas slýchám a zajímavou zkušeností v tomto směru byla i kontaktní kampaň, kdy některé reakce lidí těmto schématům odpovídaly.
Z výše uvedeného tvrzení se nabízí otázky, které zpochybňují tyto zaručené pravdy. „Opravdu to platí vždycky? Jestli ano, proč tomu tak je a zda to tak musí být? Na začátku je potřeba říci, že bychom neměli v tomto směru generalizovat a prohlašovat, že tomu tak je vždy. Jsou podnikatelé, kteří volí strany levicové, a na druhou stranu jsou státní zaměstnanci, kteří volí strany z opačného pólu. O politickém názoru voličů rozhoduje mnoho faktorů. Je to především světonázor voliče a jeho vnímání života a postavení člověka v něm. Lidé, kteří mají v tomto jasno, jsou věrnými voliči „své“ strany. Když někdo nemá v tomto ohledu silné přesvědčení, rozhodují při volbách i jiné vlivy, například momentální životní situace, konkrétně jak se komu daří v osobním životě nebo jaké jsou jeho příjmy, dále rozhoduje vliv médií a schopnost jedinců je kriticky vnímat a vyhodnocovat, vliv má i vzdělání nebo prostředí, v kterém člověk žije. Toto a jistě mnoho dalšího určuje, kterou politickou stranu vybíráme. Důkazem tohoto tvrzení je i fakt, že jsou lidé, kteří přebíhají z jednoho extrému ke druhému, nejsou ukotvení a stále hledají změnu a plné uspokojení.
Díky své profesní historii mohu porovnat obě roviny – roli státního zaměstnance a roli podnikatele. Když jsem byla řadovou kantorkou na státní škole, a bylo to přes 15 let, práci jsem měla jistou, domů jsem chodila s čistou hlavou, za nikoho a za nic jsem neměla zodpovědnost. Samozřejmě nepočítám zodpovědnost, která vyplývala z povolání učitele. Žilo se mi dobře. Mohlo by se očekávat, že jsem voličem levicové strany. Když jsem se stala ředitelkou a majitelkou školy, zažívala jsem pocity nové. Začala jsem zaměstnávat desítky lidí, musela jsem garantovat rodičům i jejich dětem plnou funkčnost, stabilitu a kvalitu školy. Obavy, úzkosti a nejistoty, odpovědnost vůči klientům a zaměstnancům, probdělé noci. A někdo by mohl očekávat, že se ze mě stane pravicový volič. Pravda je taková, že jsem byla pravicovým voličem vždy, bez ohledu na to, kdo byl mým zaměstnavatelem. Vždy jsem ke svému životu potřebovala možnost se sama rozhodovat, možnost přebírat za sebe odpovědnost, starat se sama o sebe a nebýt na nikom a na ničem závislá. Nikdy jsem neočekávala, že za má rozhodnutí a volby ponese odpovědnost někdo jiný a ten, že za mě také vše vyřeší.
Stereotypy jsou iracionální a často nemají logické vysvětlení. Prostě jsou to myšlenková schémata, kterými si zjednodušujeme orientaci ve světě a naše rozhodování, navíc podporují rozlišení na „my“ a „oni“. Automaticky je přejímáme od rodičů, přátel, médií či z prostředí, v kterém žijeme. Kluci chodí v modré a holky zase v růžové. Kluci nikdy nebrečí a ženy nepatří za volant. Státní zaměstnanec vždy volí levici a podnikatel zase pravici. Stereotypy nám často komplikují život, a tudíž bychom je měli odbourávat a neřídit se jimi. Proto ráda chodím v modré, své syny jsem nechávala si pobrečet, často a dobře řídím auto a i jako státní zaměstnanec jsem volila pravici.
Doporučuji vám si přečíst článek Jakuba Chromého, státního zaměstnance a zároveň voliče ODS.