Mnozí investoři u nás si ještě neuvědomují, že vstupují velmi často do území, které má svůj letitý ráz, žijí tam lidé, kteří mají své zvyky, návyky a potřeby. Městská část má hájit zájmy svých občanů, ale musí také respektovat rozvojové zájmy obce. Mým úkolem jako starostky je především hledat rovnováhu. O tom, ale i o budoucí podobě Smíchova, o Praze 5 v roce 2030, nebo roli a kompetenci městské části a nedostatcích současného uspořádání metropole i republiky, se dočtete v mém rozhovoru pro časopis Be the Best.
Jaký je váš vztah k Pětce? Je to čtvrť velkých změn s možná až hrabalovskou nostalgií. Před pětatřiceti lety ještě byla jejím srdcem fabrika s halami propojenými kolejemi, mezi nimiž se vlnily v mnoha směrech pulzující zástupy spěchajících lidiček, v bufetu U kominíčků si chlapi v montérkách dávali guláš, hospoda Na váze otevírala ráno v pět, aby dělníci z noční měli kde svlažit hrdlo…
Přestože jsem rodilá Pražanda a vyrůstala jsem na Vinohradech, Prahu 5 jsem poprvé objevila vlastně až v osmnácti, kdy jsem tu randila se svým manželem. Ten žil tehdy v Motole, a když jsem poprvé jela Plzeňskou, byla ta cesta tak neskutečně dlouhá, že jsem měla pocit, že jedu na konec světa. S manželem jsme tu pak založili rodinu a vychovali všechny tři syny. Už bych neměnila.
Již necelý rok po listopadu 1989 se tu začaly rodit změny, které vlastně trvají dodnes. Pamatuji se, že již tehdy, když přišli první holandští developeři a začali měnit tvář Smíchova, říkalo se, že to bude druhé centrum Prahy…
A vidíte, naplňuje se to. Dříve si všichni dávali sraz na Václaváku pod ocasem, dnes si rodiny, které s naší částí Prahy nemají nic společného, dávají sraz u Anděla… Staví se tu nejvíce bytů, z Pětky se stává mediální, bankovní a byznysové centrum. Z ušmudlaného dělnického Smíchova vzniká moderní část metropole. A to je i motto naší rozvojové strategie – Praha 5, moderní vizitka metropole.
Nicméně, historické památky tu turisté příliš neobjevují, londýnské kolo, které jste chtěli, nemáte, pařížské náplavky také nemáte… V čem je podle vás přitažlivost Pětky?
Neřekla bych, že nejsme turisticky atraktivní. Památek samozřejmě nemáme tolik, ale můžeme nabídnout bohatý kulturní život i širokou nabídku kvalitních služeb. Ale slovem moderní chceme vyjádřit něco jiného, že všechny jedinečnosti, které člověk dnes potřebuje a chce k životu, máme na jednom místě. Máme sídliště, luxusní vily i činžáky, máme mnoho možností zaměstnání, nádhernou zeleň, dokonce jedinečné přírodní lokality, infrastrukturu, volnočasové kapacity, pestrou kulturu, sportovní zázemí pro všechny věkové kategorie… Jsme po všech stránkách, sociálně i morfologicky, velmi rozmanitá, mnohotvárná a také turbulentní městská část, kde máte všechno po ruce. Což je velmi dobré pro život.
Ale?
Je to asi, do jisté míry, i příčinou mnoha komplikací a také určité politické turbulentnosti. Vždyť se tu v posledních deseti letech nikdo v čele radnice neudržel celé volební období. Tahle část Prahy má opravdu řadu velmi rozdílných a třeba i protichůdných zájmů a potřeb. Vybalancovat je není úplně snadné.
Vaše velké téma je rozvoj. Zmínila jste strategii pro období 2030+… Rozvoj obcí a jejich částí, to je ovšem především velká debata mezi samosprávou a privátní sférou, respektive investory. A slovo developer nemá v té debatě nejlepší zvuk. Proč?
Zobecňovat je vždy ošidné a neodvážím se toho ani v tomto případě. Nabídnu vám jiný pohled, který vychází z mých zkušeností tady na radnici. Ukazuje se, že městská část může mít významnou roli mediátora. Konkrétní příklad je zcela nedávný. Obrátili se na mě petenti z nejmenované ulice v Košířích, kde v proluce mezi jejich domy vzniká bytový dům. Ne velký, tři patra, tři bytové jednotky. Nicméně má vzniknout na místě, kde jsou dnes cestičky, pískoviště, ohniště, kde prostě místní komunita má svůj životní prostor. Stavební povolení bylo vydáno již dávno, současný investor projekt odkoupil od jiného, což se děje velmi často. A zdá se, že nevěděl, že tamní obyvatelé mají obavy o prostředí ve své úzké, krátké ulici. Zmizí jim, na co jsou zvyklí, přijde stavení ruch a problémy, těžkou technikou se může narušit statika stávajících domů a ve finále, jak už to tak bývá, dojde ke změně před dokončením stavby a dům bude nakonec vyšší. Vnímala jsem obrovskou komunikační bariéru a rozhodla jsem se, že se pokusím přivést obě strany k jednomu stolu. Povedlo se, proběhla asi tři setkání, při nichž postupně ledy tály… Snažili jsme se hledat kompromis v situaci, kdy petenti o jakémkoliv ústupku nechtěli ani slyšet a byli připraveni využít všech prostředků, aby stavbě zabránili.
A výsledek?
Povedlo se. Investor stáhl žádost o změnu před dokončením stavby a petenti jsou schopni přijmout, že budou nový dům v tom místě akceptovat, přestože je pro ně absolutně cizorodým prvkem. Samozřejmě, výměnou za určité dohodnuté plnění. Byla to řada podmínek, na nichž se pokusí shodnout a to zformulovali do písemné dohody. Obě strany ocenily, že jsme takové jednání zprostředkovali, protože jinak tam skutečně hrozila dlouhá zákopová válka s dennodenními kolizemi. Po této zkušenosti jsem přesvědčená, že být mediátorem může být rolí městské části.
Nemělo by to být jinak? Eva Jiřičná mi kdysi popisovala vznik jednoho projektu, na kterém pracovala v Británii, a zmiňovala, že jako architektka s investorem osm let diskutovali s tamní komunitou a snažili se do projektu dostat prvky, které by otupily odpor a byly v podstatě dárkem občanům, řešily by chybějící nebo nefunkční vybavenost. Podobně to funguje třeba v sousedním Rakousku…
To se už samozřejmě děje i u nás. Příkladem může být projekt Smíchov City, kde přesně tyto debaty probíhaly už v roce 2017. Investor přizval občany k urbanistickému řešení veřejného prostoru a výsledkem je, že v plánech jsou parky, kolonády, fontány, promenády… Investoři se to postupně začínají učit. V tom příkladu z Košíř byl problém, že investor absolutně netušil, že kupuje diskutabilní projekt s šedesáti totálními odpůrci. Mnozí investoři u nás si ale ještě neuvědomují, že vstupují velmi často do území, které má svůj letitý ráz, žijí tam lidé, kteří mají své zvyky, návyky a potřeby. Městská část má hájit zájmy svých občanů, ale musí také respektovat rozvojové zájmy obce. Mým úkolem jako starostky je asi především hledat rovnováhu. Proto si myslím, že městská část má být nejen mediátorem, ale i iniciátorem jednání mezi občany a investory. Podobně jsme třeba nedávno postupovali v případě stavby na pozemku v těsné blízkosti mateřské školy. Hned na začátku jsme iniciovali jednání mezi investorem a ředitelkou. Výsledkem bylo memorandum, v němž se investor zavázal nakoupit školce čističky vzduchu a jiné vybavení, omezit hlučné práce v určitých hodinách, vysadit určitý počet stromů a také přispět sto osmdesáti tisíci na školku v přírodě. Poměrně velkorysý přístup byl také do puntíku splněn.
Jak je možné, že takový projekt – sama jste řekla, že to byl v dané lokalitě cizorodý prvek – získá stavební povolení?
Je to stavební pozemek. Územní plán ale my neovlivníme, to je věcí velké Prahy. I když se vyjádříme negativně, nemáme páky tomu nechtěnému nebo nepatřičnému zamezit, můžeme maximálně korigovat objemové parametry. Což je i důvod, proč je tolik problémů kolem vznikajícího metropolitního plánu, který pravidla rozvolňuje natolik, že vlastně nemá být předem dáno, kde se stavět může a kde ne. Jen my jsme podali asi dvě stě systémových připomínek, celkem jich bylo z celé Prahy několik tisíc. Už jejich počet myslím svědčí o tom, že plán nebyl dobře uchopen, nebyl široce a participačně komunikován. Určitě dozná změn.
Pojďme se vrátit k vaší strategii pro budoucnost? Moderní vizitka metropole – co si pod tím představit? Jaká je vaše vize Pětky v roce 2030?
Především, není to vize Renáty Zajíčkové. Na strategii se reálně podílelo asi osmdesát lidí, vznikala vlastně rok, všechno jsme si dělali sami, teď jde materiál do zastupitelstva. Je pravda, že jsem na mnoha úrovních a v mnoha jednáních musela mnoho lidí přesvědčovat, že strategii potřebujeme a že ji také zvládneme připravit. Moc mi nevěřili, podobné pokusy tu dříve končily spíše nezdarem, poslední v roce 2017 měl takové chyby, že se do zastupitelstva ani nedostal. My jsme to zvládli a jsem pyšná na to, že projekt šel napříč politickými stranami a je na něm široká shoda. V pracovním týmu i v řídící skupině byli zástupci opozice, zapojeni byli i obyvatelé. Klíčové bylo zaměřit se na jednotlivé lokality, na místní občany, jejich potřeby i přání. Podařilo se mi spojit se s lidmi, kteří měli chuť se na dokumentu podílet. V analytické části vycházíme z ankety, které se zúčastnilo na dva a půl tisíce lidí. Ale nejen to, v průběhu pandemie jsme organizovali online setkání s místními, v červnu jsme zahájili roadshow a se strategií navštěvujeme jednotlivé lokality a představujeme ji občanům. Já nechci, aby to byl dokument do šuplíku, ale aby to byla živá vize, kterou lidé přijmou za svou. Je to vize jejich města. Vy chcete slyšet naši vizi v kostce, ale vlastně nevím, jestli to lze vystihnout v několika větách. Praha 5 je opravdu velmi pestrá a různorodá a naše vize stojí právě na tom, abychom onu pestrost a různorodost dokázali zachovat, podpořit a vytvářet pro ni i podmínky. Chceme, aby se tu dobře bydlelo, pracovalo i odpočívalo. Aby toto město bylo ke svým obyvatelům ohleduplné a přívětivé, aby ctilo potřeby starousedlíků i nově příchozích.
Nikdy se nelze zavděčit všem…
Ano, je to asi trochu sisyfovský úkol, ale já si to jinak neumím představit. Přece neřeknu, že budeme mladou čtvrtí a starousedlíci nejsou důležití. Všichni jsou důležití a město musí najít způsob, jak rozdílné potřeby uspokojit.
Co budou největší změny?
Určitě vznikající Smíchov City, což je už dnes výjimečný projekt, který respektuje území, na němž vzniká. Brzy to bude jedinečné místo v Praze. Bude podle mě ukázkou toho, jak se mohou moderní města rozvíjet s ohledem na potřeby všech. Potřebujeme také Radlickou radiálu, což je projekt snad ze sedmdesátých let minulého století. Neustále se vše protahuje, město příliš nespěchá a my to neovlivníme. Nejviditelnějším požadavkem je ale důraz na životní prostředí. Lidé chtějí parky, cyklostezky, zeleň, tělocvičny v přírodě, dětská hřiště… Naštěstí je to i potenciál, který Praha 5 má. Máme lesy, kopce, skály, potoky, údolí. Asi nepotřebujeme úplně ozeleňovat, ale zachovat, co máme a smysluplně to využít. A když se bude stavět, tak kompenzovat ztráty zeleně a využívat modrozelenou infrastrukturu, šedou vodu… Také to je součástí strategie, snažit se o šetrnost. Ohled k životnímu prostředí je totiž prvek, který zazníval ze všech stran a spojuje proto asi všechny aktivity.
Je tématem rozvoje i nějaká spolupráce či podpora podnikatelského sektoru? Orientace na inovace, kreativní a technologický byznys?
Podobné snahy tu v minulosti byly, ale asi i z politických důvodů se nenaplnily. Já vztah k podnikatelům vnímám jako velmi důležitý. Řada lidí je ale přesvědčena, že to není role městské části. Já osobně bych ráda na Prahu 5 přilákala mladé lidi. Jsou odvážní, kreativní a otevření a do každého prostředí vnášejí originalitu a radost.
Zatím jste nepoužila floskuli smart city…
Ani to neudělám, protože já to sousloví nepoužívám, možná právě proto, že v něm necítím jasný obsah. Samozřejmě, že chceme chytré město, proto jsou ve strategii zohledněny udržitelný rozvoj, cirkulární ekonomika a nové technologie. Zřetelné kroky jsou u nás vidět již dnes. Nastavujeme třeba energetický management a budeme žádat o dotaci na projekt tohoto typu. Není to žádná novinka, ale my ho zavedený nemáme. Zase, nějaké pokusy v minulosti byly, ale nepovedly se. A tak jsem musela překonat u kolegů počáteční skepsi a nyní to vypadá, že budeme mít experta na energetický management. Ten bude hledat možnosti například využití chytrého osvětlení, chytrých spotřebičů nebo nákupu energií. Pokud se nám tohle podaří implementovat do myšlení na všech úrovních, bude to také velká proměna. Vlastně celá strategie je svým způsobem změnou myšlení podmíněna. Její uskutečňování bude vyžadovat nejen jiný způsob řízení procesů, které budou vedeny více projektově, ale také jiný styl práce úředníků, jiný způsob uvažování o rozpočtu a podobně. To vše se bude muset změnit…
Vy nebudete příliš oblíbená…
I to se může stát, ale nevzdám to. Protože pokud nezměníme sami sebe, nezměníme ani Prahu 5.
Nemáte někdy pocit, že lidem by stačilo, kdyby se aspoň různé složky jednoho města dokázaly lépe domluvit?
Asi tuším, na co narážíte, ale to je téměř neřešitelný problém. My jako radnice městské části toho ve skutečnosti ovlivňujeme mnohem méně, než si lidé myslí. Opět příklad. Ulice Klikatá v Jinonicích byla nedávno rozkopaná, protože probíhala rekonstrukce sítí. Celé to spustil magistrát, který má správu silnic a chodníků na starosti. Když ji zase se slávou zprovoznil, zjistili jsme, že nějak zapomněli udělat nový povrch. Magistrát to nestihl vysoutěžit. Takže po půl roce ulici zavřeli znovu. Ale to nejsou naši úředníci, to jsou projekty a kompetence magistrátu. Silnice, chodníky, odpad, bezpečnost… to vše jsou oblasti, které neřeší městská část, ale hlavní město. Bohužel, pro lidi je velmi složité rozlišit mezi magistrátem a městskými částmi, mezi státní správou a samosprávou…
A divíte se? Kolik správních obvodů má Praha a kolik Paříž?
Ano, s decentralizací jsme to po čtyřiceti letech tuhé centralizace přehnali. Nejen v Praze, ale i v republice. To se obecně ví. Současná podoba není pro řízení ideální, ani počtem městských částí, které mají navíc nestejné kompetence, ani počtem krajů.
A přesto nejde změnit?
Jde. Dokonce se o tom někde a někdy i mluví. Ale ani jedna z dvou možných cest není příliš reálná. Abychom se o tyto záležitosti starali jako jednotlivé městské části, k tomu nás samozřejmě Praha nepustí, protože by musela přijít o část rozpočtu. A že bychom zredukovali počet samosprávných jednotek na území Prahy nebo dokonce i počet krajů? To vyžaduje dvě věci: politickou shodu všech subjektů a obrovskou politickou odvahu. Nejsem si jistá, že toho někdy některá politická reprezentace bude schopná.
S ohledem na faktor času stěží…
Je to tak, čtyři roky mandátu jsou na tak razantní změny velmi krátká doba.
Několikrát jsme se dotkli pojmu hledání rovnováhy. Máte to jako žena snazší?
Nevím, jestli jako žena, ale cítím svou výhodu v tom, že jsem celý život pracovala ve školství. Role ředitelky školy je především práce s lidmi, kdy musíte stále vyvažovat různé potřeby a zájmy, protože jiný je někdy zájem studentů, jiný pedagogů, jiný rodičů… Asi jsem se naučila naslouchat různým stranám a hledat řešení i tam, kde na první pohled žádná nejsou. A to jsem si s sebou z bývalého povolání přinesla a doplnila ještě nejrůznějšími kurzy. A i díky tomu se mi, myslím, daří zapojovat do projektů jako je zmíněná strategie, různé skupiny lidí, například opozici i občany. A proto také věřím, že to bude výsledek s trvalejším charakterem, který se u nás na Pětce se změnou politické reprezentace nezpřetrhá.
Shoda na vizi napříč všemi dotčenými skupinami je asi dobrou pojistkou. Bohužel, zatím nepříliš často používanou…
Což je škoda, protože občané potřebují stabilitu a jistoty. A pocit, že přijde za čtyři roky někdo jiný a půjde všechno do koše, ten k jistotě a pohodě určitě nepřispívá.
Zdroj: časopis Be the Best, 07/2021