Učitelé jako učitelé nebo jako mentoři či průvodci

Vzdělávat a nemít žáky v lavicích bylo donedávna nepředstavitelné. Tuto variantu by ještě před měsícem všichni vnímali jako nehorázný vtip. Vpádem neživého organismu se však rázem všechno změnilo. Učitelé, kteří donedávna žáky zkoušeli, jsou dnes velké zkoušce sami vystaveni. Nové podmínky, nové požadavky, neznámé vody. Nutnost se rychle zorientovat, zadaptovat, motivovat a začít učit. Mnoho otázek, málo odpovědí. V každé škole jiné technické zázemí, jiný způsob komunikace, jiné vedení. Jediné řešení neexistuje. Víc než jindy je nyní důležitá týmovost. Učitelé, kteří jsou zvyklí spolupracovat, sdílet učební materiály, inspirovat se, jsou ve výhodě. Ve školách, kde se nepěstoval týmový duch a kolegialita, to drhne. Důležitá je koordinace všech činností. Je nutné se společně dohodnout na vzdělávací platformě, na způsobech hodnocení, na komunikaci s rodiči, na rozvrhu, který bude platit. Lídrem musí být ředitel. Ten má všechny trumfy a je na něm, jak hru rozehraje. I pro něj platí sbírat zkušenosti jinde a neustále vyhodnocovat aktuální stav. Musí stále nabízet pomoc a podporu, musí chtít zpětnou vazbu.

Opět se ukazuje, že učitel je pro vzdělávání nenahraditelný. Může se měnit způsob výuky. Výuku ale vždy bude řídit učitel.

Rodiče jako učitelé
Tak jako se z učitelů během chvilky stali spíše průvodci vzděláváním, z rodičů se stali učitelé. Také jsou nepřipraveni a zaskočeni. Dostali velkou nálož, se kterou si ne každý dokáže poradit. Jako by nestačilo, že dítě nesmí ven za kamarády, ono se musí dokonce doma samo učit. Většinou to bez podpory mámy nebo táty nezvládne. Odmocniny, věta holá, gerundium. Co si s tím počít? V paměti loví dávno zapomenuté. Zjišťují, jak těžké je někoho něco učit. Svatá trpělivosti, neopouštěj mě! Říkají pravidelný denní režim, střídání činností. Jak to mám zajistit, když sám musím pracovat? Do toho vařit, prát a uklízet každodenní důsledky střídání činností. I cvičit bychom měli. Soused také říkal, že pomůže pohlavek. U nás to nějak nefunguje.

Asi s mírnou nadsázkou, ale takto to může vypadat současná situace v mnoha rodinách. Opět neznámé vody, nové podmínky a požadavky. Ne všechny rodiny mají doma tablety či notebooky, ne vždy jich je dostatek pro všechny. Je nutná spolupráce se školou. Nebát se zeptat, nebát se říci si o pomoc. To je základní pravidlo. Existuje mnoho portálů, které mohou rodičům ulevit a usnadnit práci. Existují webové stránky s nápady, radami a tipy, jak se z toho nezbláznit. Existují desatera pro rodiče dětí.

Největší vliv na dítě má rodina. Je-li fungující zázemí, dítě je v bezpečí, a tak má sílu zvládnout i tuto netradiční formu vzdělávání.

Děti jako samouci
Když nám zavírali školu, křičeli jsme radostí. Dnes se mi stýská po učitelích i kamarádech. Být doma zavřený je nuda. Celý den doma jenom s mámou nebo tátou. S nimi se žádná legrace neužije. Mám dělat doma úkoly, které mi připadají zbytečně dlouhé. Každý učitel si myslí, že mám jenom jeho předmět. Navíc doma nemáme skener, takže nemohu posílat zpracovaný úkol z geometrie. Od příštího týdne učitelé zahajují on-line výuku. No jo, ale my doma nemáme notebook! Nejraději bych šel zase do školy. Sice jsem na ni často nadával, ale vlastně to tam bylo fajn.

Tyhle střípky z reflexe dětí školou povinných ukazují, že na školu sice často láteříme, ale bez ní to vůbec není tak báječné, jak by se mohlo zdát.

Školní trojúhelník jednoznačně ukazuje, že jedna strana bez druhé nebo třetí nemůže existovat a fungovat. Středobodem veškerého úsilí je dítě a je nutností, aby se rodiče a učitelé dohodli a spolupracovali. Aby k tomu mohlo dojít, musí být splněny tři podmínky: důvěra, respekt a pochopení.