V čem vidíte základ oné rekonstrukce?

Jednoznačně v prodloužení povinného vzdělávání na deset let, nejlépe v rozložení 8 + 2, osm let v základní a dva roky ve střední škole. K myšlence modernizovat regionální školství se přihlásil pan ministr, své ano řekli také odborníci, kteří se této problematice věnují. Po prodloužení školní docházky už léta volají nejrůznější organizace, například Člověk v tísni. Bohužel debatu zastínily problémy, které dnes ve školství řešíme. 

Úmyslně nemluvím o obsahu vzdělávání, myslím, že tomu se věnujeme dostatečně. Na úrovni kurikula se už změny dějí. Také podpora pedagogických pracovníků je na dobré úrovni. Poměrně nedávno byla přijata novela zákona o pedagogických pracovnících, která popsala nové pozice pracovníků školství, podpořila třídní učitele, školní psychology a podobně. Proto se soustředím nikoli na změnu toho co, jak a proč učit, ale na změnu systému vzdělávání.

Reforma, o níž hovořím, stojí na potřebě zefektivnit náš vzdělávací systém. Ukazuje se, že spotřebovává velké množství peněz, přitom není prokázaná efektivita. Vzdali jsme se možnosti měřit kvalitu a porovnávat ji s financemi vloženými do vzdělávání. Ve školství se přijímají opatření, která se na první pohled zdají jako smysluplná, ale pak se ukáže, že poměr mezi výukou a vynaloženými penězi neladí. Jak se lidově říká, je za ně málo muziky. 

Učitelé žijí ve stereotypech. Počítám se k nim, protože na různých pozicích pracuji ve školství od 18 let. Dnešní mladá generace přemýšlí jinak. Teď jde o to, abychom se navzájem dohodli, abychom nebránili mladé generaci přinášet do vzdělávání nové trendy. Mám pocit, že v mnohých školách to není žádané. Mladí lidé jsou velmi často demotivovaní, necítí podporu od vedení školy, od kolegů, možná ani od rodičů. Mají chuť učit jinak, po novu, ale prostředí je velmi rychle nasměruje do zajetých kolejí. To se musí změnit. Ale to je jen jedna rovina uvažování o potřebné revizi.

 

Jaká je ta druhá? 

Infrastruktura. Ta současná existuje někdy od roku 1995 a od té doby se neměnila. Mám na mysli zejména povinnou devítiletou docházku.

 

Model 8 + 2 u nás ale několik let fungoval, než novela v roce 1995 vrátila do základní školy devět let. Pokud mluvím s řediteli základních škol, mnozí model 8 + 2 zažili a návrat k němu nevítají. 

Přece nemůžeme posuzovat nastavení školní docházky podle toho, co chtějí ředitelé. Rekonstrukce je v zájmu dětí, v zájmu celé společnosti. Děti by měly být institucionalizované ve vzdělávání co nejdéle. Uvědomte si, že tu máme zhruba 5000 dětí, které opouštějí 9. ročník a nenavazují žádným dalším vzděláváním. Na půl roku jdou do pracovního procesu nebo na brigádu. Záhy zjistí, že dělají absolutně podřadnou práci, protože mají jen základní vzdělání. Odcházejí a končí na úřadu práce. Kolo se roztáčí. Když se podíváme za hranice, téměř všechny vyspělé evropské země v posledních letech povinné vzdělávání prodlužovaly. 

 

Kde by měli absolventi základní školy podle vašeho modelu pokračovat ve vzdělávání? 

Zatím o tom probíhá diskuze stejně jako o tom, jestli základní školu ukončit po 8. nebo po 9. třídě. Osobně bych si dovedla představit zachovat devět ročníků, ale podmiňuji to určitými změnami. Pokud by k nim nedošlo, byla bych pro zkrácení docházky do základní školy. 

 

Jaké změny máte na mysli?

Napřed vysvětlím, proč jsem přesvědčená, že je prodloužení povinné školní docházky nutné. Jedním z negativních a nezdravých jevů našeho vzdělávacího systému je příliš dlouhá vzdělávací dráha. Správně by měl maturovat člověk, kterému je 18 nebo 19 let. Přesto u nás kvůli špatně nastavenému systému maturují dvacetiletí nebo dokonce jednadvacetiletí lidé. 

Začíná to u odkladů povinné školní docházky. Dneska má odklad každé čtvrté až páté dítě. To znamená, že každý rok nenastoupí do první třídy základní školy 23 % dětí z daného ročníku. Přicházejí do ní až v sedmi, někdy i v osmi letech, z čehož pramení množství problémů. Dítě zpravidla zůstává v mateřské škole, protože ne každá základní má přípravnou třídu. I v Praze jsou městské části, které ještě nedávno přípravnou třídu neměly. Jenže mateřská škola je primárně určena dětem od 3 do 6 let. Ty, které v ní zůstávají, tak zabírají místo tříletým. Ty se do mateřské školy nedostanou, takže jejich maminky tím pádem nemůžou nastoupit do práce, nebo musejí vyhledat pro své děti soukromé zařízení, dětskou skupinu a podobně. 

 

O příliš vysokém počtu odkladů se mluví dlouho, i o tom, že ne vždy jsou na místě. 

Nedávno se na toto téma uskutečnil ve Sněmovně Kulatý stůl, kterého se zúčastnili ředitelé mateřských i základních škol, pracovníci pedagogicko-psychologických poraden, psychologové… Shodli se na tom, že současná situace je neudržitelná nejen z ekonomického hlediska, ale i proto, že má negativní vliv na klima ve školách. Jak děti postupně vyspívají, rozdíly mezi nimi se prohlubují, objevují se různé vztahové problémy. Zcela zbytečně a může za to systém, který to umožňuje. 

 

V čem vidíte řešení? Ve zrušení možnosti odkladu povinné docházky? 

Cest je určitě více. Například teď ministerstvo školství  rozpracovává tři varianty řešení. Jednou z nich je opravdu odklady úplně zrušit, druhá nabízí inspiraci bavorským příkladem. Tam zákon stanoví, že děti narozené do 30. června nemají na odklad nárok. Pouze rodiče těch, které se narodily do 30. září mohou o odklad žádat. Odborníci pak vyhodnocují, jestli dítě odklad skutečně potřebuje. Důležité je říct, že konečné slovo nemají rodiče, ale odborníci.  

U nás rozhodují o tom, jestli dítě bude, nebo nebude mít odklad, rodiče – i když každé dítě musí mít posouzení od odborníka, nejčastěji pedagogicko-psychologické poradny. Ta sice popíše, jak je dítě fyzicky, mentálně a sociálně vyzrálé, do jaké míry zvládá sebeobsluhu, ale konečné rozhodnutí je na rodičích. Přitom studie pedagogické fakulty na téma odkladů povinné školní docházky prokázala, že důvody pro ně jsou velmi rozdílné, leckdy iracionální a s vyzrálostí dítěte nemají nic společného.

Samozřejmě existují děti, kterým může odklad prospět, dozrají, ale na ně by měl systém myslet jasně nastavenými pravidly. 

Když jsem byla starostkou a radní pro školství na Praze 5, často jsem na toto téma s ředitelkami mateřských škol hovořila. Například když jsme zjišťovali, kolik tříletých dětí můžou přijmout. Dovídala jsem se pět, deset…  Jenom tolik, kolik dětí od nás odejde. V předškolní třídě nám zůstává polovina šestiletých dětí… Ale to jsou třeba děti, kterým bylo šest let v březnu nebo v dubnu. 

To je jedna z velkých černých děr, kterou musíme řešit. Nevznikla z čista jasna, ten problém se táhne už léta, jen to žádný z předešlých ministrů neřešil, neřešila to žádná z předcházejících politických reprezentací. Přitom už tady, v předškolním vzdělávání začíná problém, který se postupně nabaluje po celou vzdělávací dráhu.

 

Co ono nabalování umožňuje? 

Ještě v průběhu povinné školní docházky může žák z různých důvodů opakovat ročník. Na střední škole se třeba rozhodne, že vybraný směr vzdělávání mu nevyhovuje a přejde na jinou střední školu, kde je ovšem zpravidla zařazen o rok níž. Nebo odjede na rok studovat do zahraničí, což je v gymnáziích celkem běžné. Po návratu je opět zařazen o rok níž. Tak se postupně dostáváme k tomu, že student končí střední vzdělání v 21 letech. Z mého pohledu je to velký problém, který stojí stát obrovské peníze už jenom  proto, že po všechny ty roky „navíc“ platí za studenty zdravotní i sociální pojištění. Ostatně zanedbatelné nejsou ani problémy související s nedostatečnou kapacitou mateřských škol. 

 

Kde ještě vidíte slabiny současného školství? 

V regionálním školství jsou to naprosto oddělené úrovně předškolního, základního a středního vzdělávání. Dítě, které přechází z jedné úrovně do druhé, začíná vždycky znovu od začátku. Středoškolští učitelé nemají vazbu na základní školu, základní škola nemá vazbu na  mateřskou. Jejich rámcové vzdělávací programy na sebe vůbec nenavazují. 

Proto navrhuji propojení jednotlivých úrovní. Pokud prodloužíme povinnou školní docházku, k onomu propojení musí automaticky dojít. Rámcové vzdělávací programy musejí zohlednit, aby obsah v 1. nebo i 2. ročníku střední školy více odpovídal všeobecnějšímu vzdělávání, protože pořád půjde o povinnou školní docházku. Teprve pak přijde na řadu specializace.

Copak je v pořádku, že si děti v 9. třídě vybírají z 282 úzce specializovaných oborů? Není to dobře pro systém ani pro dítě. Ve čtrnácti patnácti letech si vybere obor a za rok za dva za tři zjistí, že ho nebaví. Protože je úzce specializovaný, musí se žák začít vzdělávat v úplně jiném oboru od začátku. A zase ztrácíme roky. Zarážející je, že ani maturanti kolikrát nevědí, co by chtěli v životě dělat, na jakou vysokou školu by chtěli jít. Proto jsem přesvědčená, že bychom měli rozhodování o konkrétním oboru, co možná nejvíc oddálit. Tím, že povinné vzdělávání posuneme i na střední školu, můžeme nechat děti po osmé třídě, aby si vybrali pouze zaměření a až později specializaci. Zároveň dáme větší šanci tisícům dětí, které třeba nejsou z podnětného rodinného prostředí, aby se vzdělávaly rok dva na střední škole. Získají tak alespoň základy pro další uplatnění na trhu práce. Že to bude mít pozitivní vliv na ekonomický a sociální rozvoj v ČR dokládají různé studie, třeba od PAQ Research.

 

Představujete si, že střední škola, na níž by žáci pokračovali, byla něco jako dřív bývaly střední všeobecně vzdělávací školy? 

Bylo by to možné, ale zatím to je téma pro velkou diskuzi. V současné době se pracuje na inovaci oborové soustavy, hlavně na snížení počtu oborů. Mluví se o tom, že první roky na střední škole by měly mít společný odborný základ s větším důrazem na všeobecné vzdělávání. Teprve v průběhu 1. nebo 2. ročníku – podle toho, jak dlouho by trvala docházka do základní školy – by měl žák povinnost vybrat si nějaký specificky zaměřený obor. Zkrátka mám na mysli větší diverzifikaci středního vzdělávání. 

Současně s prodloužením povinné školní docházky se musí změnit také charakter přijímacího řízení. Pokud bude stát dítěti garantovat ještě další rok nebo dva na střední škole, není možné, aby přijímací řízení probíhalo stejnou formou jako nyní. 

 

Nemělo by už mít elektronickou podobu? 

To spíš ano, ale mělo by mít jiný obsah. Mělo by se více opírat o výsledky, které žák získal v základním vzdělávaní.

Teď se však z ministerstva školství ozývají návrhy, že se propříště nebude při přijímacím řízení brát na vysvědčení ze základní školy zřetel.

Máte pravdu, s výsledky ze základní školy se dnes vůbec nepracuje. Podle mého názoru je to proto, že rozdíly v hodnocení, které přicházejí ze základních škol, jsou obrovské.

 

To se ale těžko změní. Učitelů se tahle situace dost dotýká. Naprostá většina se snaží vést své žáky co nejlépe a najednou jako by jejich práce nic neznamenala. 

Rozumím, totéž platí maturit. Učitelé středních škol nejsou vysokoškolskými vnímáni objektivně. Považuji to za velkou chybu. I to je však důsledek toho, že jednotlivé stupně škol působí od sebe odděleně. Jak jsem říkala, rámcové vzdělávací programy nejsou provázané, učitelé jednoho stupně nenavazují na ten předcházející, s jeho výsledky nepracují. Na střední škole dítě začíná od začátku a je úplně jedno, jaké známky mělo v základní škole. 

 

Na druhou stranu mě potěšilo, že při revizi RVP pro mateřské školy a první stupeň základních spolu autoři spolupracují. Že jim jde o to, aby na sebe programy opravdu navazovaly. Jak je to mezi 2. stupněm základní školy a středním vzděláváním, netuším. 

Podle mě by tuhle překážku desetiletá povinná školní docházka odstranila. Ale byla bych radši, kdybychom do budoucna nemluvili o povinné školní docházce, ale radši o povinném vzdělávání. Nechtěla bych, aby kritériem byl čas, ale spíš výsledky vzdělávání. V současné době jsme příliš zaměřeni právě na čas. Strávil jsi v základní škole devět let, tudíž jsi splnil povinné vzdělávání. Už se neptáme, jaké jsou jeho výsledky. 

Ale vrátím se k podmínkám, za nichž by mohla základní škola zůstat devítiletá. První je nastavení jasných podmínek pro odklad povinné školní docházky, druhá je její prodloužení. Třetí je absolutní změna příjímacího řízení a zohledňování výsledků vzdělávání na spodním stupni. Konečně čtvrtou podmínkou je inovace oborové soustavy. Pokud by se tohle všechno podařilo naplnit, dovedu si představit devět let v základní škole. Ovšem kdyby se to změnit nemohlo, pak musíme zkrátit vzdělávací dráhu. Pro stát je ekonomicky velmi neefektivní, aby jednadvacetiletí lidé ještě seděli v lavicích středních škol. A dobré to není ani pro studenty. Už dávno mohou být zapojeni do praxe nebo studovat vysokou školu. Nemyslete si, není jich málo. Navštěvuji školy po celé republice, ptávám se studentů, komu bude, až ukončí střední školu, víc než 19 let. Pokaždé se zvedne les rukou. Ve srovnání se vzdělávacími systémy ostatních států to je velmi neobvyklé.

 

Pokud by se však prodloužilo povinné vzdělávání, v němž by byl kladen velký důraz na to všeobecné, neznamenalo by to vlastně zkrácení středního vzdělávání?

Na střední škole by studenti strávili tak jako tak čtyři roky. To dnes absolvuje valná většina středoškoláků. Dva roky by měli společný odborný základ a teprve by přišla na řadu specializace – dva roky na střední škole, nebo rok na učilišti. Ale rozumím vám. 

Víte, co říkají naši zaměstnavatelé? Nepotřebujeme vystudovaného specialistu. Za dva za tři měsíce jsme schopni mladého člověka zaučit na novém stroji nebo na nové technologii. Potřebujeme člověka, který umí spolupracovat, je ochoten se učit, domluví se anglicky, je schopen si přečíst návod třeba i v angličtině. Má v sobě disciplínu a hlavně chuť se dál vzdělávat. Není nutné, aby k nám přišel se sofistikovanou výbavou, kterou se naučil při práci na konkrétním stroji, protože za tři roky bude ten stroj stejně vypadat jinak. Podstatné jsou pro nás schopnosti lidí. Škodovka nebo jiný velký závod nepotřebuje člověka, který bude znát detaily svého oboru. Vždyť v době, kdy se učí, je jiná úroveň technologií, než jaká bude, až nastoupí do zaměstnání. 

Zaměstnavatelé si sami uvědomují, že zaměstnance přijímají na základě tvrdých dovedností, ale pokud jim  dávají výpověď, na základě tvrdých dovedností to není. Důvodem bývá, že dotyčný není adaptabilní,  není schopen dalšího vývoje, spolupráce, nebo v sobě nemá zakotvenou pracovní morálku. 

 

Problém je, že tyto myšlenky přicházejí v době, která je pro tak obrovské změny ekonomicky nepříznivá. Už jenom samotné začátky, odklady povinné školní docházky. Pokud by měly všechny  děti „s odkladem“ nastoupit do základní školy, znamenalo by to méně dětí ve třídě, lépe připravené učitelky, které by měly k ruce asistentku, také méně rozvinutou inkluzi… To všechno práci učitelky v první třídě komplikuje.  

Na druhou stranu zjišťujeme, jestli je dítě připravené na školu, ale škola by měla být připravená na jakékoli dítě. Naprosto souhlasím s tím, že pokud bychom měnili podmínky pro odklad školní docházky, měla by být škola mnohem víc připravena na různé typy dětí. Možná to bude znamenat zmírnění požadavků na to, kdy má dítě umět číst, psát, počítat. Nejméně první dva roky by měly být v základní škole věnované adaptaci dětí na školu. Nesoustředit se tolik, na vědomosti. Vždyť se podívejte, kolik se toho musí naučit žák ve třetí třídě. Vyjmenovaná slova, násobilka…  Naopak v 9. ročníku se vlastně jen prohlubuje předchozí učivo. Žádné nové tam není.  

 

S tím by učitelé moc nesouhlasili…

Jsem češtinářka, vím, jaký obsah zdělání je zakotvený v 9. třídě. Ano, každá škola si ho do školního vzdělávacího programu upravuje podle svých podmínek. Jenže protože děti čekají přijímací zkoušky na střední školu, tak toho „nového“ v ŠVP většinou příliš nenajdete. Všechno je zaměřené především na opakování. Do dubna je přece třeba připravit žáky na přijímačky. Nenalhávejme si, že to tam není. Každá škola chce být úspěšná, chce, aby její žáci uspěli. Hlavně v matematice a v češtině se učitelé do dubna zaměřují jen na děti, které budou absolvovat jednotné přijímací zkoušky, ostatní žáky upozaďují. To je fakt. Vím, o čem mluvím, prošla jsem v různých pozicích celou řadou základních škol. Když se s lidmi bavíte Face to Face, mluví s vámi otevřeně. 

Naopak zmírnit je třeba první dva tři roky v základní škole, snížit tam obsah učiva, nároky na znalosti a  vědomosti žáků. Napřed musíme děti naučit se učit, abychom po nich mohli chtít výsledky. 

Před chvílí jsme se dotkly také přípravné třídy, že jen málokde se základní škole podaří ji zřídit. To je přece role zřizovatele, která je velká a silná. Bohužel  zřizovatel zpravidla tento potenciál nedokáže využít. 

 

Proč myslíte? 

Protože zřizovatelé postupují politicky. Nejen že se na radnici střídají, ale zpravidla nemají vhled do školské problematiky. Radním pro školství se velice často stává člověk, na kterého tato pozice zbude. V tom okamžiku ovšem není partnerem ředitelů, jestliže neví, jak jim může pomoct. Jeho představa o podpoře se zúží na to, že se má starat o budovu, zajišťovat topení, v lepším případě školní kuchyni. Netuší, že může být pro ředitele partnerem, vytvářet mu vhodné podmínky pro práci. 

Uvedu příklad. Když jsem nastoupila do funkce starostky, jedním z prvních materiálů, o němž jsem musela napřed přesvědčit své kolegy z rady, bylo, že od nás každý ředitel námi zřizované školy dostal navíc peníze na půl úvazku nepedagoga. Mohl si vybrat, jestli ho využije na administrativní sílu, na pomoc v kuchyni, na správce sítě, nebo na péči o zahradu. 

 

To byla dobrá pomoc. 

Však si ji ředitelé také pochvalovali. Ilustruji tím jen to, že by si měli zřizovatelé změnit priority, Vždyť z RUDu dostávají na žáka poměrně dost peněz.

 

Ne všichni ale dávají škole celou částku. 

Ano, dávají škole třeba jen dvě třetiny. Po státu chceme, aby vzdělávání bylo jeho prioritou, ale jako prioritu by si je měli stavět především zřizovatelé. To, že ředitel nemá partnera, je další systémová nedostatečnost. Českou školní inspekci, která přijde do školy jednou za pět šest let, za partnera nepovažuji. Ředitel musí být každodenně v kontaktu s někým, kdo dokáže řídit vzdělávání, ovlivňovat jeho kvalitu, kdo ho vyslechne. Ředitel dnes nemá proti sobě člověka, který by mu poskytoval erudovanou zpětnou vazbu. Zdůrazňují erudovanou. Odráží se to i v tom, že ředitelé často dostávají nižší odměny než mají jejich učitelé. 

 

Někdy také nedostávají žádné.

Také to je systémová chyba. Musíme vytvořit mezičlánek, který bude pro ředitele podporou a oporou, ať ho nazveme jakkoli – střední článek, školská právnická osoba… Jistě, jsou tu MAP, KAP, v nichž dochází k nějakému sdílení zkušeností. To ale  zřizovatel leckdy nedoceňuje. Pokud je školství pro zřizovatele neprioritní téma, pokud řeší víc dopravní obslužnost, sociální oblast, nebo výstavbu budov, třeba i té školy, ale chybí mu odborný vhled do školské problematiky, je to pro vzdělávání další mínus. Ve všech úspěšných vzdělávacích systémech existuje mezi ministerstvem a školou, nějaký článek, který řídí kvalitu, dává řediteli zpětnou vazbu i podporu. 

 

Což by u nás měl teoreticky být slibovaný střední článek.

Dnes se spíš mluví o vytvoření školské právnické osoby, ale mezičlánek může mít různé formy. Hodně se v tom hodně angažuje Partnerství pro vzdělávání 2030+. Spolupracuji s nimi, před časem jsme měli na toto téma konferenci. Podobu mezičlánku ve spolupráci se školským terénem teprve hledají, aby byla co nejvhodnější. Pokud vím, zatím navrhli asi tři varianty. Je mezi nimi obdoba školského úřadu, pak školská právnická osoba, také model, který by kopíroval ORP. Teď probíhají konzultace, která  varianta by byla v dnešní konstelaci reálná.  

Je pravda, situace ve společnost není změnám nakloněna. Možná i proto, že právě ve školství bylo změn opravdu hodně a většina se nepovedla. Ať to bylo zavedení RVP a povinnost škol vytvářet bez podpory a pomoci, vlastně na koleně ŠVP. Také jsem to jako učitelka zažila. Myšlenka dobrá, ale absolutně nepřipravená. 

Velmi kritická jsem i k reformě financování. Tak, jak je nastavená, je školství z dlouhodobého hlediska neufinancovatelné. Zase myšlenka dobrá, rozumím tomu, že ředitelé jsou s ní spokojeni, protože jim dává hodně příležitostí.

 

Říkají, že díky tomu jde kvalita vzdělávání nahoru.

Jsou to jenom dojmy, nemáme kvalitu změřenou. Navíc je zatím reforma v terénu jen tři roky. Dělat  závěry je předčasné. Ukazuje se, že nějaké mantinely tam měly zůstat.  

Navíc všechno komplikuje ještě ta skutečnost, že mezi školami jsou obrovské rozdíly, v jejich umístění i v jejich velikosti. Máme školy o 50 žácích i takové, které mají 1500 žáků. Jedny jsou ve městech, jiné skoro uprostřed lesů. Potom je takřka nemožné vytvořit spravedlivý mechanismus jejich financování. 

Každá škola potřebuje něco jiného, jiný pohled. Bylo by ideální, kdyby se mohl individualizovat, ale toho není ministerstvo školství schopné. Ministerstvo přece nemůže řídit každou školu, každé školské zařízení v republice. Zvlášť když je nezřizuje.

 

A jsme zase u avizovaného mezičlánku… 

Ministerstvo stanoví jen určitý rámec, ale ukazuje se, že ten je k některým typům škol nespravedlivý. Zákon, který definuje PHmax, nedává k takové individualizaci prostor. Vytýkám minulým politickým reprezentacím, že tohle nedomyslely. Že ministr Plaga nepostupoval standardně a nevyslyšel volání ekonomů, že dojde k obrovskému nekontrolovatelnému nárůstu zaměstnanců. Dnes se ukazuje, že se jejich  pochybnosti se naplňují. Jestliže současné ministerstvo nemá nástroje na spravedlivé financování jednotlivých škol, musíme sáhnout do školského zákona a takové zmocnění MŠMT dát. To nás čeká v  příštím kalendářním roce.

 

To je také velký problém rezortu.

Ale víte, proč tomu tak je? Protože společnost nevnímá vzdělávání jako svoji prioritu. Školství chápeme jako samozřejmost, nejsme ochotni se kvůli škole pro vlastní dítě nebo kvůli svému zaměstnání v ní ani přestěhovat, cokoli tomu obětovat. V leckterých politických programech je vzdělávání vyzdvižené jako priorita, ale ve skutečnosti tomu tak není. Ani pro vládu, ani pro zřizovatelem, ani pro společnost. Přičemž společnost považuji v tomto směru za nejdůležitější. Až si opravdu uvědomíme, že v ostrůvku střední Evropy, kde nemáme skoro žádné zdroje nerostného bohatství, jsou jediným bohatstvím lidé, začneme vzdělávání všichni přikládat patřičnou váhu. Teprve pak na to budou politici reagovat.

TEXT: JAROSLAVA ŠTEFFLOVÁ
ZDROJ: UČITELSKÉ NOVINY, 2023/č.45

 

„Čerstvě v 18 letech jsem se stala učitelkou ve 3. třídě základní školy na Praze 4,“ vypráví Renáta Zajíčková. „Po roce jsem byla přijata na dálkové studium pedagogické fakulty, což jsem skloubila s prací ve škole. Škol jsem postupně několik vystřídala, stále jsem učila český jazyk a občanskou výchovu. Během mateřské jsem absolvovala školský management. Pak se objevila příležitost stát u zrodu osmiletého gymnázia, od té doby se pohybuji v soukromém školství. Než jsem se stala ředitelkou, byla jsem několik let zástupkyní ředitele. Mojí další zkušeností byla pozice starostky Prahy 5. Z různých pozic jsem tak získala vhled do veřejného i soukromého školství.

Dnes se nedivím frustraci, kterou ředitelé a učitelé zažívají, také jsem tím procházela, byla jsem často zklamaná, cítila jsem se nedoceněná. Proto se snažím o změnu. V systému i komunikaci. Mou snahou je, aby se na rekonstrukci školství podíleli různí aktéři. Aby se o ní mluvilo. Jsem bytostně přesvědčená, že navrhované změny jsou důležité. Žijeme v turbulentní době, život se mění ze dne na den a naše vzdělávání na to musí umět reagovat.“